Mariánské Lázně – Václav Skalník
Když malý Václav Skalník voněl k růžím v Lobkovicově knížecí zahradě na Malé Straně a sledoval jak jeho otec přetváří klasický francouzský park na přírodní anglický tvar, jistě netušil, že to bude on, kdo s geniálním vkusem a citem pro krajinu vymodeluje ve skalnatém a bažinatém terénu jedinečné parkové město – Mariánské Lázně. Svou unikátní práci započal v Mariánských Lázních v roce 1817. Sám Goethe při své první návštěvě Mariánských Lázní v roce 1820 ocenil Skalníkovu fantazii a zároveň praktičnost ve zvelebování drsného údolí. Uznávaného dendrologa a botanika Václava Skalníka jmenoval opat kláštera v Teplé Reitenberger roku 1824 starostou Mariánských Lázní. Čilá korespondence mezi oběma muži svědčila o hlubokém a pro Mariánské Lázně velmi přínosném přátelství, neboť díky jejich spolupráci vznikla během více než čtyřiceti let současná podoba města. Skalník navíc ve své starostenské funkci řídil obec a špitál pro chudé. Po jeho smrti v roce 1861 převzal vedení parků ve městě syn Karel Skalník. Dodnes však parkový komplex v Mariánských Lázních nese podpis muže, který rozuměl krajině a uměl ji formovat přirozeně a okázale zároveň.
Krásno – Josef Labitzký
V létě roku 1802 přišel na svět v Krásně u Bečova proslulý hudební skladatel a dirigent Josef Labitzký. Rok po svém narození se s rodiči přistěhoval do Bečova, kde se v mládí učil u hudebního pedagoga Karla Veita hře na violu a klavír. Rodiče usoudili, že bude jistější, když se jejich hudebně nadaný syn vyučí řemeslu, a tak v roce 1824 získal Josef Labitzký od bečevského magistrátu certifikát postřihačského mistra. Ovšem už čtyři roky před vyučením vyměnil mladý hudebník nůžky za smyčec a působil jako houslista lázeňského orchestru v Mariánských Lázních. Jeho hudební dráha pokračovala v Karlových Varech, kde se v roce 1824 oženil s dcerou bečovského starosty. V Bečově se také narodily jeho čtyři děti.V roce 1835 začal Labitzký budovat lázeňský orchestr v Karlových Varech (KSO), který se pod vedením jeho syna Augusta stal renomovaným lázeňským hudebním tělesem. Pečeť skladatelské invence Josefa Labitzkého dodnes nese řada jeho polek , kvapíků, pochodů, čtverylek a valčíků, za něž si vysloužil přídomek český valčíkový král. Zemřel v roce 1881, ale jeho hudba je stále živá.
Jáchymov – Georgius Agricola
Lékař, vědec a filozof, vlastním jménem Georg Bauer, se v Jáchymově nenarodil, ale působil zde v první polovině 16. století jako městský lékař. V Krušnohoří hledal mezi minerály a rudami nové léčebné látky. Jáchymov byl v té době nejdůležitějším evropským centrem rudného hornictví a Agricola byl v neustálém kontaktu se zkušenými horníky a hutníky, pracujícími v oblasti mnohaletou tradicí těžby a zpracování kovů. Své poznatky z hornictví, hutnictví a mineralogie shrnul v díle Bergamus – Rozpravy o hornictví. Vrcholem jeho vědecké činnosti bylo Dvanáct knih o hornictví (De re metallica libri XII). V něm klasifikoval minerály a kovy na základě jejich vlastností a popsal těžební postupy včetně způsobu zpracování surovin. Protože Georgius Agricola většinu svého času trávil v jáchymovských dolech a hutích, dobře znal i tamní sociální poměry. Ve svém díle se tedy zmínil i o postavení horníků a jejich mzdách. Souborné dílo bylo vydáno v Basileji a o jeho publikování se zasloužil přítel a přední evropský humanistický myslitel Erasmus Rotterdamský. Agricola se zasadil také o rozvoj Jáchymova a založil zde pozdější hornickou školu, první svého druhu na světě.
Nejdek – Heinz Kurt Henisch
Na svého významného rodáka, profesora fyziky Heinze Kurta Henische, je Nejdek patřičně pyšný. Sám Henisch, v době kdy už v Nejdku nežil, stále pilně vedl korespondenci se svými přáteli z podkrušnohorského rodného městečka. H.K. Henisch se narodil v roce 1922 a jeho dětství a mládí v rodině váženého nejdeckého právníka by se dalo označit za idylické. Jenže Hitlerova etnická nesnášenlivost donutila Henischovu rodinu emigrovat do Anglie a mladý student nemohl ukončit své studium gymnázia v Karlových Varech. Studia završil na univerzitě v britském Readingu a v roce 1949 byl jmenován profesorem fyziky. V roce 1963 přijal nabídku pracovat ve Spojených státech na pensylvánské univerzitě. Tam se začal intenzivně zabývat historií fotografie a díky němu se tamní vysokoškolská instituce stala centrem studia historie fotografie v USA. Profesor Henisch absolvoval přednáškové turné v deseti zemích a do Čech se podíval třikrát. Je autorem osmi patentů v oboru fyziky polovodičů. Město Nejdek vydalo v českém překladu tři jeho autobiografické knihy, v nichž vzpomíná i na dobu prožitou na Nejdecku.
Ostrov - Josef Kühnl
O Josefu Kühnlovi se ostrovské informační prameny zmiňují jako o prvním skutečném historiografovi Ostrova. Narodil se v roce 1855 v zaniklé obci Pastviny u Dolní Lomnice a v Ostrově působil od roku 1877 jako učitel. Svůj život zasvětil studiu dostupné literatury a historických pramenů dějin Ostrova. V letech 1905-1912 zpracoval početné archivní materiály ostrovského panství, uložené tenkrát v ostrovském zámku a také písemnosti městského archivu. Shromážděné a důsledně ověřované údaje se staly podkladem pro jeho knihu "Geschichte der Stadt Schlackenwerth" (Dějiny města Ostrova), první komplexně a zodpovědně pojatou historii města. Kniha popisuje dějiny města od samých počátků až do poloviny 19. století. Obsahuje i snímky, obrazový materiál a bibliografii. Za své badatelské úsilí byl Josef Kühnl jmenován čestným občanem Ostrova. Zásluhou spolku někdejších obyvatel Ostrova – Heimatverband Schlackenwerth vyšla Kühnlova kniha, jejíž původní vydání se zachovalo jen v několika exemplářích, opět v roce 1976.
Aš – Gustav Geipel
Ašský dobrodinec – tak je často titulován neuvěřitelně štědrý mecenáš se silným sociálním cítěním Gustav Geipel, který se narodil v roce 1853. Jeho dědeček byl zakladatelem textilní továrny Christian Geipel a syn, která vyráběla vkusně a moderně vzorované látky nejen pro český trh, ale našla odbytiště i v zahraničí. Gustav Geipel stál jednu dobu v čele továrny, která úspěšně otevřela pobočky v Praze, Brně a Budapešti, ale ve čtyřiačtyřiceti letech se rozhodl věnovat jiným aktivitám. Geipel se snažil jednat podle zásady „bohatství zavazuje“ a jeho životní pouť je plná hmatatelných důkazů naplňování tohoto hesla. V Aši nechal vystavět občanský domov – ubytovnu pro sociálně slabé tkalce. Ašský evangelický kostel mu vděčí za pořízení největších a nejkrásnějších varhan na západě Čech. 200 tisíc zlatých věnoval Geipel do oprav společných ulic a náměstí a městu také věnoval pozemek pro výstavbu gymnázia a přilehlého sportoviště. Podporoval chudé školáky, zakoupil rentgen pro nemocnici a nechal vystavět plicní ozdravovnu. Do městského rozpočtu Aše celkem vložil tehdy omračující obnos 6 milionů zlatých, ovšem peníze byly zkonfiskovány rakouským státem na válečné výdaje. Zemřel v témže roce, kdy začala 1. světová válka. O deset let později, v roce 1924, Aš slavnostně odhalila jeho památník.
Valeč – rod Štampachů
Každý, kdo se podívá na seznam majitelů panství Valeč, musí nabýt dojmu, že spíše než državou jednoho vlastníka byla Valeč putovním pohárem mezi příslušníky šlechty a českých pánů. Určitě nejvýrazněji se do historie Valče zapsal rod Štampachů. Roku 1514 získala Valeč městská práva. Ještě poté kolovala „z ruky do ruky“ jednotlivých českých pánů a v roce 1570 koupil panství Kryštof Štampach ze Štampachu. Jeho syn Václav přestavěl valečský zámek do pozdně renesanční podoby, ale protože se účastnil stavovského povstání, musel uprchnout ze země a roku 1622 mu byl zkonfiskován majetek. Panství ve Valči bylo odsouzeno k drancování a zpustnutí. O rok později se ale na Valeč usmálo štěstí v podobě Barbory Štampachové, která se jako katolička směla vrátit do země a panství koupila. Od roku 1694 začaly v zámeckém parku velkolepé úpravy, do kterých se pustil Barbořin vnuk Jan Kryštof Kager. Do Valče sezval přední umělce a architekty své doby. Autorem barokní přestavby se stal Ital Francesco Barelli , ale do jeho podoby zasáhla řada dalších .Park v okolí zámku byl odzdoben kaskádovou fontánou a sochami Matyáše Brauna. Po Janu Kryštofu Kagerovi vlastnil Valeč rod Globenů a střídání majitelů pokračovalo. Ze všech vlastníků Valče se právě Štampachové víc kdo jiný zasloužili o rozkvět zámku a celé oblasti.
Kraslice – Josef Johann Anger, Johann David Starck
Proč patří Kraslicím výsada mít na tomto místě uvedené hned dvě osobnosti najednou? První z nich, Josef Johann Anger nepatří ke kraslickým rodákům, ale tenhle světoznámý kraslický „Trompetenmacher“, výrobce nátrubkových nástrojů, založil v Kraslicích v roce 1751 dílnu, ze které se později stala továrna na výrobu hudebních nástrojů. Věhlas po celém světě získala v následujících desetiletích zejména značka Amati. Neméně skvělým, ale nikoli tak symbolickým pro Kraslice byl místní rodák, podnikatel v textilním, chemickém, sklářském průmyslu Johann David Starck. Narodil se na apríla roku 1770 v Kraslicích a záhy zkusil obchodovat s vínem v okolí saského Plavna. Během svých raných podnikatelských aktivit se seznámil s výrobou krajek, která si jej cele podmanila. Zahájil krajkářskou výrobu v Kraslicích, a když zjistil, že k bělení krajek bude potřebovat kyselinu sírovou, neváhal zahájit její výrobu.ve staré slévárně obce Stříbrná. V roce 1830 se se svými sklářskými, báňskými a chemickými podniky stal nejbohatším mužem na Karlovarsku. Podnikal v Dolním Rychnově, ve Svatavě, v Habartově a dalších místech regionu. Po jeho smrti v roce 1883 byly založeny Dolové a průmyslové závody, dříve J.D. Starck v Dolním Rychnově.
Boží Dar – Anton Günther
Do nuzné, ale láskyplné rodiny Güntherů se v roce 1876 na Božím Daru narodil syn Anton. Jako dítě doprovázel otce často na božídarské taneční zábavy, kde si Hans Günther přivydělával jako muzikant. V té době se Anton naučil hrát na housle první jednoduché melodie. Přestože chtěl být původně lesníkem, otec poslal výtvarně talentovaného hocha do učení k litografovi v Buchholzi. Anton Günther trpěl steskem po rodině i milovaném kousku Krušných hor, které nerad opouštěl. Jako litograf pracoval později v Praze, kde se mu podařilo jednu ze svých písní i s notami a textem vyrýt a vytisknout. Vznikla první písňová pohlednice, následovaly další a Antonu Güntherovi se alespoň na určitou dobu podařilo ekonomicky zajistit sebe i další sourozence. Mohl jít pracovat jako litograf do dánského Arhusu, ale pouto k Božímu Daru bylo příliš silné. Rozhodl se zůstat a cele se věnoval písňové tvorbě. Navázal kontakty s Krušnohorským spolkem a zpíval i saskému králi Fridrichu Augustovi. Zpíval v hostincích , spolkům, přátelům i školákům. Založil také nadaci pro pomoc nezaměstnaným na Božím Daru. V roce 1936 mu příznivci a přátelé vybudovali z kamenů blízkého Špičáku na náměstí pomník. O rok později Anton Günther zemřel. V jeho písních je vložena nezměrná láska ke všem horám, údolím a cestám svého kraje.
Stříbrná – Franz Gruss
Sice se narodil v Kraslicích, ale podstatnou část života se rozhodl strávit v podmanivém údolí Nancy ve Stříbrné. Řeč je o malíři, kreslíři a sochaři Franzi Grussovi. Vzdělání v oboru výtvarného umění získal ve Vídni. Věnoval se především krajinomalbě, ale i válečným a sociálním tématům. Nejčastěji používal olej, litografii, křídu a akvarel. Jeho díla byla vystavována v Karlových Varech, Teplicích, Liberci, Mostu ale i ve Vídni či polské Wroclawi. Své úspěchy korunoval ziskem mnoha cen. Zvítězil například v soutěži na fresku pro památník obětem 1. světové války v Chebu u kostela sv. Kláry. V údolí Nancy, kterému dala jméno hraběnka Anna, choť hraběte Nostitze – Rienecka, si Franz Gruss postavil v roce 1924 srub s ateliérem. V místech u Cínového potoka nacházel vítané inspirační zdroje své tvorby. Ve srubu pobýval až do konce 2. světové války, poté se odstěhoval do Rakouska. Z jeho chaty zbyly jen základy.
47%